POSTMODERNÍ PRVKY V BRAZILSKÉM DÍLE VILÉMA FLUSSERA

por Eva Batlickova

V 80.letech byl Vilém Flusser pova?ován za jednoho z nejvýznamněj?ích posthistoriků své doby. Svou pověst si vydobyl předev?ím knihou Za filozofii fotografie vydanou roku 1983 v Německu a přelo?enou do mnoha jazyků. Prezentuje v ní svou tezi o nástupu nové dějinné epochy spojené se změnou komunikačního kódu, kterou byl přechod z převládajícího lineárního kódu psaného textu k cyklickému kódu technických obrazů. Přesto?e tato teorie přinesla svému autorovi slávu, byla v podstatě v souladu s dobovou diskuzí a výrazněj?ím způsobem z jejího kontextu nevybočovala.

Jsem proto přesvědčena, ?e mnohem výlučněj?í postavení mělo jeho my?lení na samém počátku jeho tvorby a sice v období jeho působení v Brazílii. Flusser začal publikovat koncem 50. let a domnívám se, ?e v jeho díle lze nalézt takové mno?ství postmoderních prvků, ?e ji? v tomto období jej lze označit za jednoho z nejvýrazněj?ích pionýrů postmoderny. Toto tvrzení se mů?e zdát poněkud nadsazené, uvá?íme-li, ?e první díla na poli filozofie, která unesou označení postmoderní, se začala objevovat a? v 60. letech ve Francii a jsou spojena předev?ím se jmény Michela Foucaulta a Jacquese Derridy, a ?e poprvé byla filozofická postmoderna formulována teprve Jean-François Lyotardem roku 1979.

Výjimečnost Flusserova my?lení spatřuji v netradičních podmínkách pro jeho formování. Absence akademického filozofického vzdělání a výrazná specifičnost brazilského prostředí, napomohly velice individuálnímu rozvoji Flusserova my?lení. Na samém počátku jeho filozofického formování lze konstatovat vliv předev?ím tří proudů. Z těch tradičních přiznává Flusser největ?í význam husserlovské fenomenologii a filozofii jazyka, které ve svém díle spojil v metodu fenomenologické jazykové analýzy. Toto nikterak ojedinělá idea se ve Flusserově díle radikalizovala díky vlivu východní filozofie, jí? se zabýval v 50. letech a přesto?e ji s odstupem času zamítl jako?to duchovní artistiku, jsem přesvědčena, ?e právě její nesubstanční ontologie a despekt vůči logice Flusserovo my?lení uvolnilo z pout tehdy vládnoucí moderny a posunulo jej směrem k diskurzu postmodernímu. Wolfgang Welsh ve své knize Na?e postmoderní moderna vymezuje postmodernu předev?ím jako stav radikální plurality. Radikální ve smyslu esenciální, tzn. nikoli jako dílčí fenomén uvnitř horizontu, nýbr? jako fenomén týkající se ve?kerých rámců. Pova?uje ji za dějinnou fázi, v ní? se radikální pluralita stává jedinou uznanou realitou. Pluralita se vztahuje rovně? na uznání legitimity pro mno?ství různorodých koncepcí, jazykových her i ?ivotních forem a vystupuje zde rovně? jako pluralita forem racionality s ní? je spojena nová koncepce rozumu. Cílem několika následujících stran bude dokázat, ?e tyto základní pilíře postmoderního my?lení jsou zároveň premisami, na nich? staví od samého počátku své dílo i Vilém Flusser.

1. Pluralita:

Pluralitu jako jedno z ústředních témat Flusser poprvé explicitně tematizoval v knize z roku 1959 Pochybnost.1 My?lenka plurality je zakotvena v samotném základu jeho ontologie, poněvad? tvrdí, ?e realita, kterou vnímáme, je jen jednou z mno?ství realit zakotvených v příslu?ném mateřském jazyce a realita o sobě je prázdným pojmem.

My?lenky ztoto?ňuje s větami, intelekt s polem, na něm? my?lenky vyvstávají a realitu s uspořádaným kosmem stojícím v opozici proti neuchopitelnému chaosu bezprostředních údajů. My?lení ani jazyk nejsou tedy popisem nevyslovitelna, nýbr? jeho pravým opakem. Jazyk je tvůrcem kosmu, jako?to smysluplné reality, zatímco nevyslovitelno je nicotou, chaosem bezprostředních údajů se statutem pouhé mo?nosti bytí. Jazyk je světlem namířeným do temnoty, jak básnicky přibli?uje Flusser, proto neexistuje popis, který by se více či méně blí?il či vzdaloval pravdě o realitě, neboť nic takového jako absolutní pravda uchopitelná intelektem není. My?lení, nebo chceme-li jazyk, artikulují nevyslovitelno a vymezují jej z jeho vlastní temnoty, proto existuje takové mno?ství relativních kosmů, kolik existuje různých jazyků se svými imanentními zákonitostmi.

Pluralita je tedy u Flussera zakotvena ji? v samém zrodu reality. Nicméně i ná? způsob nakládání s artikulovanými slovy tvořícími kosmos onu mnohost dále roz?iřuje v rámci příslu?ného jazyka. Jazyk realitu vytrhává z nevyslovitelna prostřednictvím své poetické aktivity, konkrétně pojmenováním. Jména mají ve své primární formě sakrální podobu (typickým příkladem takového jména, jeho? ?nadjazykovost" cítíme je?tě dnes, je slovo Bůh). Jazyk tato primární slova desakralizuje prostřednictvím konverzace, která je ve své podstatě procesem abstrakce, a zapojuje je do ji? známého a uspořádaného kosmu. Různé jazykové roviny v rámci příslu?né konverzace se v?ak odli?ují různým stupněm abstrakce, proto má tentý? pojem v různých rovinách odli?ný význam (např. rovina vědy, etiky, umění atd.). Jakýkoli zastře?ující epistemologický náhled je předem odsouzen k neúspěchu díky nemo?nosti vyčerpávajícího překladu z jedné roviny do druhé.

Flusserova dal?í kniha, kterou napsal o čtyři roky později, Jazyk a realita, je v podstatě vybrou?enou a rozvinutou verzí teorie představené v knize předchozí, přesněji řečeno důslednou ontologizací nastíněného problému plurality. Ilustrativním příkladem je autorův názor, ?e i příroda se zrodila teprve s jazykem. Časově ji ov?em klade před civilizaci, neboť příroda prý vznikala se zrodem jazyka a existovala tak ji? v průběhu jeho formování, zatímco civilizace se objevila teprve s uskutečněnou konverzací. Příli? nás proto nepřekvapí ani autorovo přesvědčení, ?e řecká fysis či příroda jakou vnímají u?ivatelé izolačních jazyků východní kultury, je zcela odli?ná od přírody na?í a nám nepochopitelná.

Nesouměřitelnost odli?ných realit a kultur je dána fundamentální nepřelo?itelností mezi třemi základními jazykovými skupinami, které tvoří jazyky flexivní (s logickou výstavbou vět a tím i světa), izolační (se slovy naplněnými aurou metaforických významů) a aglutinační (podle autora u?ivatelům flexivních jazyků zcela neuchopitelné) . Jejich struktura i samotný účel jsou natolik odli?né, ?e věty jazyka jedné skupiny na poli jiné jazykové skupiny vystupují jen jako?to bezprostřední údaje vy?adující uchopení prostřednictvím překladu. Je to jediný způsob, jak porozumět realitě zcela jiného jazykového společenství, av?ak děje se tak na úkor ztráty autenticity, poněvad? jedna kultura je uchopována mří?kou kultury jiné. Tato nepřelo?itelnost je dána právě absencí substanciálního základu konkrétních realit nále?ejících příslu?ným jazykům. Neboť jak bylo řečeno, realita je zakotvena ve slovech rodících se z nevyslovitelna, konverzace hovoří o nevyslovitelnu a směrem ke své dokonalosti k němu opět směřuje. To dokazuje jak mlčení Wittgensteinovo, který překročil hranice filozofie hledající dokonalý jazyk, tak i mlčení Buddhovo, jako?to symbol východní moudrosti. Samozřejmě lze namítnout, ?e pluralitu jazykových her i relativitu lidského poznání tematizovali ji? modernističtí filozofové. Flusser v?ak učinil onen dal?í krok směrem k postmoderně svým důsledně ontologickým uchopením problému jazyka a veskrze konstruktivním nalo?ením s fenoménem plurality. Neboť v takto chápané skutečnosti zakotvuje nezpochybnitelnou legitimitu nesouměřitelných realit a s ní spjatou svobodu a právo na uznání odli?ných diskurzivit. Zpochybňuje samotné základy západního způsobu my?lení tím, ?e logiku označuje za vlastnost struktury flexivních jazyků, čím? ji zbavuje závaznosti pro zbytek světa. Platnost západní vědy zároveň odkazuje na pole omezeného epistemologického smyslu, který nemů?e potvrdit realitu o sobě, nýbr? jen reality konkrétní, spadající do příslu?né diskurzivní roviny.

2. Vilém Flusser a transverzalita:

Zásadním pojmem, na něj? klade postmoderna důraz, je kromě plurality i pojem přechodu, transverze. U Flussera je tento moment snad nejvíce patrný v jeho teorii vícevrstevnatého autorského překladu, který aplikuje na mno?ství vlastních esejů a článků. Vyu?ívá zde oné nemo?nosti absolutního překladu, kterou obrací ve svůj prospěch, neboť v ní odhaluje potenciál k odkrytí mno?ství dimenzí daného tématu. Jak tvrdí Rainer Guldini2, pluralita různých jazyků odhaluje Flusserovi cestu ke komplexitě jednoty analyzovaného problému.

Flusser se touto metodou pokou?í překonat hradbu omezení mateřského jazyka a sice tak, ?e výsledek své práce, jím? je analýza či nastínění určitého problému, podrobuje překladu do několika jazyků. Flusser pro své psaní vyu?ívá čtyř jazyků, kterými jsou němčina, portugal?tina, angličtina a francouz?tina, jejich? specifika vnímá kromě těch obecně daných i hluboce individuálním způsobem. Němčina je jedním z jeho mateřských jazyků, tedy jeho srdci nejblí?e (vedle če?tiny, kterou ov?em pova?uje za příli? ?sladkou" na to, aby se v ní dala psát solidní filozofie), portugal?tina nejlépe zachycuje jeho tehdej?í sociální situaci, v ní? se anga?oval a angličtina celkovou situaci historickou. Cílem jeho metody je odhalit maximální mno?ství úhlů pohledu, je? poskytují ony různé jazyky k danému tématu, a zároveň prověřit sílu jeho argumentace.

Tento postup není snahou o nalezení bo?ího pohledu, meta-pohledu, na daný problém, ale kumulací mno?ství aspektů, které poskytuje přechod z jednoho jazyka do druhého. Specifické asociace spojené s ka?dým jazykem se proplétají a produkují nové kombinace idejí. Sám ostatně několikrát ve svých dílech přiznává, ?e mu jde pouze o nastínění daného problému, o ukázání jeho aspektů a alternativ ře?ení, nikoli o jeho konzistentní a konečné rozře?ení. Přesto?e tedy Flusser problém transverzality explicitně neformuloval, je nepochybné, ?e v procesu své tvůrčí práce vyu?íval jejích principů.

3. Flusserova etika:

V následující kapitole se budu zabývat Flusserovou prvotinou, Příběhem ďábla, napsané v letech 1956 - 1957 a akcentující předev?ím etiku zalo?enou na západním způsobu my?lení. Pokusím se zde ukázat, ?e i jeho etika odpovídá základnímu postmodernímu postulátu, kterým je popření apriorních soudů, na jejich? základě se pova?uje jeden morální systém za ?lep?í" ne? jiný. V souladu s postmodernou podrobuje kritice také evropocentrismus zakotvený v tradičních křesťanských hodnotách a tím i jedno z nejzákladněj?ích metavyprávění západní civilizace.

Svého skeptického ducha vůči tradičním křesťanským hodnotám nechává Flusser promlouvat hned v prvních odstavcích své práce, kdy vymezuje bo?ské a ďábelské. Logicky, nicméně neotřele, spojuje Boha se v?ím mimočasovým a jednoduchým, zatímco Ďáblovi připadá role konstruktéra dějin, poněvad? na rozdíl od Boha má svůj počátek, tedy i své dějiny. Z hlediska noumenálního je sice Bůh stvořitelem a udr?ovatelem světa, z hlediska fenomenálního, tedy z hlediska člověka, je v?ak jeho ničitelem, zatímco Ďábel je jeho výsostným ochráncem. Proto je pravý pokrok dílem Ďáblovým, je prométheovským zápasem člověka s bohy o oheň, zápasem, z něj? se rodí ve?keré vědy i umění. Dějiny jsou tak vlastním příběhem Ďábla. ?Bo?ské ... působí ve světě jevů, aby tyto jevy osvobodilo a vykoupilo, redukovalo je na čiré bezčasové bytí, tj. na ´věci o sobě´. Ďábel v?ak působí ve světě, aby jevy zachoval, aby jim zabránil stát se noumena."3 Ďáblův přístup je tedy člověku nesrovnatelně bli??í, pochopitelněj?í a hlavně nakloněněj?í, ne? tajemné záměry onoho neproniknutelného Boha zakletého v čiré metafyzice. Ve své knize pojímá Flusser i původní křesťanské hříchy způsobem poměrně neobvyklým a sice jako vývojové stupně západního ducha na cestě k Bohu, Ďáblu či Nicotě, které mu velice ne-křesťansky splývají. Konkrétní výčet hříchů vypadá následujícím způsobem: smyslnost je prvním hříchem v řadě, jeho? prostřednictvím se je?tě nevymaňujeme z hřejivého lůna přírody a zahrnuje lásku člověka k člověku, ale například i vá?eň pro literaturu a nacionalismus, popřípadě internacionalismus jako lásku k lidem obecně. Hněv je bojem o etickou svobodu člověka, tedy o svobodu fyzickou, psychickou i politickou, jeho? principem je snaha zmocnit se přírodních zákonů. Na civilizační rovině sem spadá i vytváření nové skutečnosti ve formě zvěcnění symbolů jako?to strojů a techniky vůbec. Nestřídmost představuje autor jako transformaci problematické přírody v řád věcí, je? slou?í člověku. Závist a lakomství pak co by dynamické společenské principy. Závist jako?to vývojový princip vytvářející společenskou hierarchii a lakomství jako?to princip konzervativní, který společenskou hierarchii udr?uje. Dialektika obou principů vytváří společenské dějiny. V této vývojové fázi civilizace navíc dochází k relativizaci dobra a zla na společenské rovině, které se přemisťují podle dočasných vítězství závisti či lakomství. Pýcha je zde prezentována jako solipsistické pro?ívání lidského ducha, který si ji? plně uvědomuje křehkost a manipulovatelnost společenských hodnot dobra a zla, je? následně překrucuje, a kdy se Bůh i ďábel stávají součástí jediného Já. Je to rovina, na ní? se rodí umění opro?těné od iluze dobra i zla. Poslední stupněm je lenivost přicházející se ztrátou snu o nové realitě podřízené vlastnímu Já a odhaluje absenci smyslu a účelu na půdě světa. Lenivost je podle Flussera nejtě??ím hříchem vrhajícím člověka do náruče nejhlub?ího zoufalství. Je nihilismem a zároveň osvícením. Do této roviny spadá podle Flussera ta nejvy??í z věd, a sice matematika, a analogicky i nejvy??í z umění, kterým je pro autora hudba. Toto nejvy??í poznání přístupné západnímu duchu splývá s osvícením, k němu? na své cestě dospívá duch východní a tím je zření nirvány. Znovu se na scéně objevují Wittgenstein i Buddha, kteří jsou autorovi ztělesněním západní a východní moudrosti, a oba mlčí před stejnou pravdou, ze stejného důvodu...

Taková je tedy flusserovská metoda rozbíjení tradičních křesťanské hodnot, které nechává v rozhodujícím okam?iku splynout s etikou postavenou na zdánlivě opačných principech, s etikou buddhismu a dostává se tak ke kořenům samotného lidství stojícím ?mimo dobro a zlo", k lidství, jeho? vývoj je natolik fatální, ?e jej nelze zkrotit ?ádnou ideologií. Lidský duch má své vlastní hodnoty a směřuje k jejich naplnění, ať je součástí kterékoli kultury. Ve Flusserově pojetí se rozpadá etika zalo?ená na evropocentrismu a uvolňuje tak prostor pro diskuzi o přirozených hodnotách kultury na?í i těch ostatních. Za zásadní krok směrem k postmodernímu my?lení lze pova?ovat i to, ?e rozbití jednoty ve smyslu křesťanského metavyprávění o jediné cestě k Bohu, nechápe destruktivně, ale spatřuje v něm naopak ?anci na důstojný ?ivot v současném globalizovaném světě.

4. Homo ludens:

Velmi sympatickým prvkem postmoderního my?lení je hravost. ?e s ní má Vilém Flusser mnohé do činění, dokazuje ve svých dílech velmi často. Typický příklad jeho hry se čtenářem i s akademickým publikem nalezneme v nejrozsáhlej?ím a zároveň nejzásadněj?ím díle brazilského období Jazyk a realita. Hned v úvodu nám autor předkládá svou metodu, podle ní? hodlá postupovat, a sice fenomenologickou jazykovou analýzu s cílem bořit tradiční mýty evropské metafyziky. Přesto?e ji? v průběhu knihy má čtenář mo?nost o vědecké solidnosti jeho postupů pochybovat, minimálně po formální stránce nevybočuje z rámce klasické vědecké práce. A? v samotném závěru nám Flusser s lehkostí sobě vlastní sděluje drobný fakt, ?e zcela rezignuje na logickou konzistenci své teorie, a ?e ve?kerá jeho argumentace byla vystavěna na tautologické definici jazyka a reality. Je nicméně přesvědčen, ?e nedostatek není na straně jeho vedení argumentace, ale na straně logiky, která přestává být v rozhodujících momentech informativní. Ve Flusserově přístupu tak odhalujeme jakýsi způsob hry s diskurzem západní vědy, kterým se zevnitř pokou?í naru?it jeho principy s cílem posunout jeho hranice. Ale vzhledem k tomu, ?e jednou ze základních vlastností tohoto diskurzu je právě jeho logická konzistence, je Flusserův pokus přinejmen?ím troufalý. Ostatně mno?ství Flusserových komentátorů nazývá jeho přístup vědeckou nesolidností, diletantstvím či pouhou provokací. Podíváme-li se v?ak na celý problém z blízka, odhalíme v autorově postoji ryze programovou zále?itost.

Flusser odkrývá své pojetí hry v samotném závěru knihy Fenomenologie brazilského, pocházející z roku 1972. Rozli?uje zde tři typy strategií, které mů?e hráč zaujmout vůči hře: v rámci první hraje hráč proto, aby vyhrál a riskuje přitom porá?ku; zvolí-li druhou strategii, hraje tak, aby nic neztratil, s tím, ?e minimalizuje riziko porá?ky i pravděpodobnost vítězství; a konečně záměrem třetí strategie je snaha změnit samotnou hru, její pravidla. První dvě strategie začleňují hráče do hry, která se stává prostorem, v něm? hráč existuje, ani? by si byl vědom skutečnosti, ?e se jedná o hru. V rámci třetí strategie hra nepřekračuje prvek univerza a naopak ten, kdo ji hraje, se nachází mimo tuto hru a takový přístup mu umo?ňuje zachování trvalého odstupu i mo?nost způsob hry ovlivňovat. V tomto kontextu pak ji? není Flusserova rezignace na logickou konzistenci vlastní teorie pouhou provokací, ale snahou poukázat na úzké hranice filozofie svázané právě logikou, je? se tak zbavuje celého pole významů a smyslu, které se do nich nevejdou. Koneckonců diskurz dodr?ující zásady logiky je jen jedním z mnoha diskurzů a má-li se filozofie stát opět smysluplným světonázorem, měla by se vymanit ze svazujícího prostoru toho jediného, který ji zabraňuje vidět ostatní typy disurzivit jako rovnoprávné a přínosné. Flusser tak aktivně vyu?ívá pro ?hru" západní vědecké diskuze oné třetí strategie, s cílem prohlédnout její pravidla a změnit je. Navíc máme mo?nost vidět, ?e Flusserovo dílo není pouhým teoretizováním, ale ?e se svých principů důsledně dr?í i v samotné praxi psaní. Ostatně jak sám přiznává, Jazyk a realita není psána v rovině vědeckého diskurzu spadající podle jeho teorie o fiziologii jazyka do roviny pouhé konverzace podléhající zákonům logiky, ale ve vy??í, poetické rovině s vlastnostmi jakými jsou otevřenost a kreativita. Tímto způsobem se své dílo pokou?í vymanit z hranic svázané, rigidní filozofie a posunuje ji do roviny filozofie přístupné novým impulsům.

Za hru zcela odli?nou, blí?ící se spí?e portugalskému termínu brincar, ve smyslu být hravý, lze pova?ovat také formu vyjádření, kterou zvolil pro analýzu aktuálních problémů své doby. Nalezl nový prostor pro filozofii v ?ánru, který si vytvořil, a jím? je filozofická fikce, která se svým metaforickým charakterem blí?í klasickým antickým filozofickým dílům. Flusser tak nachází dal?í způsob jak pozvednout filozofii nad omezení tradiční vědy a sna?í se ji přizpůsobit momentu, kdy lidstvu dochází, ?e hranice vědy pevně spoutané logikou a racionalitou nejsou mezí ve?kerého ?ivotního prostoru a potřebuje vytvořit nový, ?ir?í rámec, k němu? by se mohlo vztáhnou, aby dokázalo svou situaci pochopit a následně vyře?it.

Je to bezpochyby právě Flusserovo pojetí filozofie jako hry, které mu dovoluje překračovat její hranice a spatřit i vyjádřit věci, které si jeho současníci dosud neuvědomují. A vlastně předev?ím hravost pova?uji za Flusserovu nejvy??í devizu, otevírající jeho my?lení postmodernímu, neboť právě ona mu poskytuje prostor, s její? lehkostí vyu?ívá antiesencialismu a bezpředsudečnosti filozofie východní pova?ující logiku jen za jednu z cest k pravdě o to nikoli konečnou, snahu o filozofickou čistotu ze strany fenomenologie a odhalení tvůrčího potenciálu jazyka ze strany filozofie analytické ve snaze dosáhnou jejich navýsost aktuální syntézy. A je to bezesporu opět hravý duch, který mu dovolil překonat negativní ladění moderny a nacházet nová, netradiční ře?ení a nový prostor, jím? je ludický prostor postmoderny.

5. Esej jako Flusserův postmoderní ?ánr:

Zaměřme nyní svou pozornost na samotnou Flusserovu esej, filozofickou fikci, jako svébytný způsob vyjádření, který je zajímavý z několika důvodů. Po stránce formální je překročením a novou syntézou několika ?ánrů, po stránce obsahové se nejčastěji zaměřuje na destrukci mýtů současné západní společnosti.

Jako ka?dý autor esejů i Flusser ty své pí?e se zjevným úmyslem dobrat se jádra problému, kterým se zabývá. Zajímavý je v?ak způsob, jím? se svého předsevzetí zhostil. Jeho eseje jsou povět?inou jakýmisi bajkami a metaforami, zkrátka fikcemi. Svou metodou fiktivního vyprávění se vyhýbá tradiční metodě podrobení problému logické analýze, co? filozofické eseje činní nejčastěji, nýbr? vytváří jeho prostřednictvím velice barvitý a plastický obraz, který na čtenáře nechává působit. Forma filozofické fikce rovně? úzce souvisí s Flusserovou ontologií, neboť je přesvědčen, ?e samotná na?e realita je fikcí, co? dokazuje, jak jinak, metaforou. Uvádí příklad stolu, na něm? le?í knihy, který je z hlediska smyslové reality pevným, kompaktním předmětem. Stejný stůl je z pohledu teoretické fyziky elektromagnetickým a gravitačním polem prakticky prázdným, nad ním? se vzná?í jiná pole zvaná ?knihy". Otázka, který z obou úhlů pohledu je pravdivý, postrádá smysl. Pokusíme-li se proniknou k podstatě tím, ?e budeme zkoumaný předmět zbavovat různých vrstev fikcí, nezbude z ní nic stejně, jako nám nezbude nic při postupném odlupování slupek cibule.4 Flusserovo tvrzení, ?e fikce je realitou, uznává relativitu a rovnoprávnost v?ech mo?ných úhlů pohledu na ni. Proto jsou jeho eseje více ne? čím jiným právě obrazem, a touto metodou se sna?í shromá?dit a předlo?it argumenty, ani? by se sna?il vyvodit nezpochybnitelné názory.

Onu relativitu vidění na?eho světa, kterou podrobně dokazuje ve svých rozsáhlej?ích teoretických dílech, ve svých esejích představuje tím, ?e čtenáře přená?í do zcela jiných světů, aby mu poskytl odli?ný úhel pohledu na jeho vlastní. Dociluje toho několika způsoby: v eseji Svět bajek nechává promlouvat tři bytosti - podmořského hlavono?ce, darwinistu tělem i du?í, který nám předkládá mno?ství nesporných argumentů, proč je právě jeho druh vrcholem evoluce. Oponuje mu tasemnice znalá Freuda a sná?í mno?ství stejně přesvědčivých argumentů ve prospěch svého evolučního prvenství. Třetí bytostí je lidské embryo, které uznává, ?e z hlediska Darwina ani Freuda na tom není nejlépe, av?ak dospívá k závěru, ?e velikost člověka spočívá právě v oné biologické nedostatečnosti i nenaplnitelnosti libida, které mu dávají mo?nost pozvednout se na duchovní rovinu pro?ívání. Po dočtení eseje se samozřejmě vět?ina z nás přikloní na stranu člověka, nicméně si s podivem uvědomíme, jak relativním pojmem je dokonalost. Je?tě víc si Flusser se čtenářem zahrává v Mýtu krychle, kde nás hned v prvním odstavci nutí převtělit se, alespoň imaginárně, do kuchyňské soli. Přesněji pokusit se procítit existenci soli jako centrum světa, centrum na?eho projektu. Na několika stranách pak rozvíjí ontologii, etiku i estetiku takového světa, s cílem předlo?it čtenáři karikaturu teorií o na?em světě s trhlinami i zaslepeností sebestředných mýtů západní civilizace.

Na pár řádcích lze jen stě?í nějak zásadněji postihnout Flusserovy eseje, u? proto, ?e co esej, to svět sám o sobě, a nalezení nějakého zastře?ujícího rámce by si bezpochyby ?ádalo daleko podrobněj?í analýzy. Koneckonců na?ím cílem bylo pouze ukázat, ?e jsou Flusserovy eseje prostoupeny postmoderním duchem, který se nezaměnitelně projevuje překonáním tradičních filozofických ?ánrů v syntéze ?ánru nového a v jeho kritickém přístupu k metafyzickým mýtům západní kultury.

6. Postmodernista nebo posthistorik?

Jak jsme se zmínili na samém počátku této práce, je Flusser tradičně pova?ován za poshistorika, a přesto?e jde o označení mnohem mlad?ího data, ne? je období, kterým se zde zabýváme, nebylo by jistě od věci zamyslet se nad tím, do jaké míry bylo jeho my?lené posthistorické a nakolik postmoderní.

Wolfgang Welsh klade poměrně ostrou hranici mezi posthistorií a postmodernou. Za rys nejvíce distinktivní pova?uje pesimismus, pasivitu a jistou bezvýchodnost posthistorie a optimismus s aktivitou na straně postmoderny. Problém Flusserova zařazení spočívá v tom, ?e se jeho názory v různých kontextech mění. Pravdou nicméně je, ?e Flusser ve svých pozděj?ích pracích pou?ívá zásadně termínu poshitorie, kterou popisuje jako dobu přicházející se změnou kódů, jak jsme se ji? zmínili na samém počátku tohoto článku. Příchod technických obrazů a s nimi spojené cyklické vnímání času ru?í samotnou mo?nost skutečného vývoje a ve?keré novinky a ?lep?í zítřky", za nimi? se ?eneme, jsou pouhým vírem na povrchu stojaté vody. Z tohoto úhlu pohledu by tedy posthistorikem nepochybně byl. Jeho stanovisko zjemňuje skutečnost, ?e zde popsaný historický moment nepova?uje za nepřekonatelný a ře?ení spatřuje v úsilí dekódovat technické obrazy, tím se dostat zpod jejich nadvlády a znovu vrátit lidskému ?ivotu mno?ství rozměrů, které jsou mu vlastní.

Ov?em zásadní námitku v neprospěch Flusserovy posthistoričnosti nalezneme v knize Fenomenologie brazilského, s ní? jsme se ji? v na?em článku setkali, kde pojímá historii jako jednu z her. Staví zde do opozice historické a ludické my?lení. Ten, kdo myslí historicky, vnímá historii se v?emi jejími zákonitostmi a důsledky, kdo myslí ludicky, zaujímá vůči ní odstup a historie pro něj v pravém slova smyslu neexistuje. V ludickém my?lení, vlastním novému typu člověka, kterého nazývá homo ludens, dokonce spatřuje mo?nost nápravy dne?ní technologicky a globalizačně zaměřené společnosti. Homo ludens je tím, kdo pro svou hru vyu?ívá třetí strategie, tzn. pokou?í se změnit pravidla hry a má tedy potenciál vybřednout z cyklického času technických obrazů, kterým je vlastně posthistorie. V tomto kontextu tak nará?íme na jedinou Flusserovu nezpochybnitelnou tezi, a sice ?e v?e je relativní, historie a s ní i posthistorie, stejně jako Flusserovo jednoznačné zařazení.

Závěr:

Cílem mé práce bylo nalézt postmoderní prvky v brazilském díle Viléma Flussera a zamyslet se nad tím, dá-li se v této době nazvat postmoderním filozofem. Z předchozích stran je zřejmé, ?e se ve svém prvním myslitelském období zaměřil předev?ím na demytologizaci metanarací západní kultury ve snaze upozornit na nebezpečí, která se skrývají v jejím dogmatismu a evropocentrismu a na ontologizaci dosud převá?ně epistemologických problémů, týkajících se jazyka a relativity lidského poznání - tedy témata postmoderní par excellence. Samozřejmě lze namítat, ?e postmoderní prvky se dají nalézt i u autorů mnohem star?ích ne? byl Flusser, a nejsou proto je?tě označováni za postmodernisty. Křehkost přechodu obou směrů je zesílena i jedním z pojetích postmoderny jako?to pouhé radikalizace moderny 20. století, které jejich rozdíl staví na pouhé otázce míry. Proto si je?tě dovolím zdůraznit jeden velice zásadní rys přibli?ující Flussera k postmoderním myslitelům, který se zakládá na jeho niterné existenciální zku?enosti. V osmnácti letech toti? jeho osobní ?ivot rozhodujícím způsobem zasáhl jeden z největ?ích ?výdobytků" modernistické racionalizace, kterým bylo masové, přesněji řečeno průmyslové vra?dění v koncentračních táborech 2. světové války, jemu? padla za oběť celá jeho rodina. S bolestnou prozřetelností si po celý ?ivot uvědomoval, ?e se nejednalo o anomálii, nýbr? o logický důsledek racionalizace ve?kerého bytí. Racionalizace potírající přirozený řád logickým zdůvodňováním, neustálým monitorováním a umělým řízením. ?e jde o ?...fenomén světa s nebývalou schopností zlep?ovat lidskou situaci přeuspořádáváním lidských zále?itostí na racionálním základě".5 Není proto divu, ?e celý svůj ?ivot zasvětil úsilí nalézt způsob, jak z nastoupené cesty odbočit. Jako jeden z mála ve své době vytu?il, ?e se svět z této rány nepoučil natolik, aby se změnil, a ?e tentý? mechanismus na sebe nadále pouze přebírá mnohem sofistikovaněj?í podoby. Proto se s nebývalou naléhavostí sna?il, jak v rámci svých teorií, tak i ve svém způsobu psaní i v samotném ?ivotě, vybřednout z nebezpečných hranic moderny a stát se jedním z rozhodujících aktérů, kteří svou dobu posunou směrem k tolerantněj?ímu světu postmoderny.

Eva Batlickova - formada pela Faculdade de Letras na Universidade Masaryk em Brno na República Checa em Filosofia e Língua e Literatura Portuguesa. Atualmente pesquisa e escreve seu doutorado em Filosofia, tendo como tema a obra da época criativa brasileira de Vilém Flusser.